Vztah českých politiků k Číně je setrvalý – nejednotný a často tápající. Na jedné straně je tu přehnaná glorifikace čínských investic a obdiv tamního ekonomického růstu, to vše občas opepřené o projevy devótnosti (viz např. „prohlášení čtyř“ českých ústavních činitelů z roku 2016). Pak je tu druhý extrém, vyznačující se odporem k ekonomické spolupráci či dokonce odmítáním kontaktů s Pekingem. Jisté projevy kýčovosti pak v některých případech obsahuje i podpora Tibetu (což neznamená, že bychom měli nad čínským porobením tohoto území přivírat oči, někdy je v tom ale znát až přílišná sebepropagace).Zpět na zdroj článku